Slavnost Zmrtvýchvstání Páně - homilie
Největším křesťanským poutním místem je Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Tichý svědek Ježíšova zmrtvýchvstání, který svědčí svou prázdnotou. Ježíšovo tělo je pryč – to je prozatím jediné zjištění jak Marie Magdalské, tak učedníků.
A zatímco Marie se domnívá, že Ježíšovo tělo někdo ukradl, učedníci běží ke hrobu, vstupují do něj a zůstávají v rozpacích, protože nejspíš snad i začínají tušit, že Ježíšův příběh bude mít pokračování. Dalším němým svědkem jsou totiž pruhy plátna a rouška z Ježíšovy hlavy, složená zvlášť na jiném místě. Jak poznamenává sv. Jan Zlatoústý: „Kdyby Ježíšovo tělo někdo vzal, nepřidělal by si starost, aby sundal roušku a složil ji zvlášť.“
Velikonoční ráno tedy vzbuzuje otazníky – nic není jasné tak, jak se zdálo. Ale díky těm otazníkům se také vytváří prostor – prázdný prostor – do něhož může Bůh konečně promluvit a vyjevit svá tajemství.
Bůh jedná tiše. V noci, v zapomenuté Betlémské jeskyni přichází Kristus na svět, opět v noci, kdy nikdo už nic nečeká, vstává Kristus z hrobu. Nedělá žádné senzační události pro novináře, nebude křičet, nebude hlučet, nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí… Bůh jedná jakoby v ústraní, tiše. Snad proto, aby se vyhnul povrchnímu přijetí ze strany lidí, které by bylo sice rychlé, ale také krátké. Ježíši jde o hlubinu lidského srdce – tam chce zasévat semeno svého slova, tam chce přebývat v člověku.
Ježíšovo zmrtvýchvstání tedy nedoprovázejí žádné ohňostroje, žádné velkolepé světské oslavy. Spousta lidí v Jeruzalémě možná zůstala u té první verze vysvětlení Ježíšova zmizení – krádeže. Ale ti, kterým se Ježíš ukázal, byli zasaženi hluboko – právě v tom prostoru, který byl vyprázdněn ztrátou vlastních představ o Mesiáši, zbořením jejich iluzí… Srdce učedníků se může znovu rozhořet, protože do něho vstoupil Pán.
Neměli bychom přeslechnout jednu důležitou větu z dnešního prvního čtení (Sk): Ježíš se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky… Jestliže se chceme setkat se vzkříšeným Kristem, musíme být zároveň odhodláni o něm svědčit. Radostná zvěst není určena k tomu, aby byla pohřbena. Hrob – nejvýznamnější poutní místo křesťanství – svědčí svou prázdnotou, ovšem mnohem silnějším svědkem je učedník, který je plný Kristova Ducha.
