Farnost Třebíč - Jejkov

Během mých studií na Papežském biblickém institutu v Římě se mi hluboce vepsala do srdce přednáška profesora Gargana, augustiniánského mnicha, o výkladu 18. kapitoly Matoušova evangelia podle řeckých církevních Otců. Nedělal jsem si poznámky, ale mnohokrát jsem ji od té doby opakoval svým studentům. Co mi tak utkvělo?

Ve zmíněné kapitole Ježíš učedníkům vysvětluje, co je to křesťanská komunita a jaké v ní mají panovat vztahy. Evangelia byla napsána řecky, tedy mateřštinou Otců, a ti cítí svou řeč poněkud jinak, než my. Udivilo mne, jak jsme postupně Ježíšův text přetvořili k obrazu života svých komunit, namísto aby tomu bylo opačně.

Posuďte sami:

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků‘. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. (Mt 18,15-17, liturgický překlad). Nezvykli jsme si tento text chápat trochu tvrdě? Možná jej tak trochu chápal již ten, kdo jej kdysi překládal.

Pokárej se řekne řecky elenxon, ale znamená především vyjevit či dokázat, nikoli hned kárat či trestat (i tento význam slovo má, ale jak kárat tak trestat jsou významy odvozené). Tedy: Prober to s bratrem mezi čtyřma očima. Slovem pokárej však celý text hned od počátku dostane ono tvrdé a nemilosrdné zabarvení. Dá-li si od tebe říct je trochu zúžením řeckého jestliže tě slyší, protože slovo akouein znamená poslouchat, co druhý říká, naslouchat mu, chápat jej, vyslyšet ho. K tomu je potřeba se naladit, k tomu je potřeba vytvořit společenství (a třeba spolu vypít trochu vína, protože slyšet slovo pro žida znamená prožít událost), a tak získat svého bratra je krásné jako vydobýt zrno ze suché země. Avšak co když si nedá říct?

Na milého bratra tedy vtrhnou další dva nebo tři chlapi (svědectví ženy nemělo žádnou cenu…). Čeká je totiž velký, náročný, ale krásný úkol: vytvořit se svým bratrem symfonii, souznění, společenství (viz v řeckém textu o dva verše dál, Mt 18,19), a nikoli soudní tribunál. Jak totiž z celého kontextu 18. kapitoly vyplývá (a jak ještě uvidíme), cena jednoho, i toho posledního bratra je tak veliká, že skrze něj andělé hledí na tvář nebeského Otce (Mt 18,10, v řeckém textu), a jeho vůlí je, aby ani ten poslední – jako zatoulaná ovečka – nebyl ztracen (Mt 18,12-14)!

Když je však neposlechne je v českém textu protikladem slov dá-li si od tebe říct. O symfonii, souznění, nemůže být ani řeči, a jde do tuhého; vidíme jakýsi přísnější posun: „Ty ty ty, už tak trochu s tebou ztrácíme trpělivost!“ Ne tak ovšem v řečtině. Protikladem slova akouein je zde parakouein. To neznamená v prvé řadě neuposlechnout, nýbrž přes-slechnout, ne-všimnout si (para-akouein), zkrátka slyšet něco jiného, být někde jinde, nevytvořit symfonii, a proto neuposlechnout. Takže jsme neuspěli, společenství nedokázalo vytvořit tolik lásky, co bylo potřeba k získání bratra. Je třeba jít před celou komunitu – snad ta bude mít lásky více.

Slovo komunita, církevní obec, nebo-li ekklesia, společenství povolaných, vyvolených, se v evangeliích vyskytuje pouze 2x, a to jen u Matouše. Uprostřed ní je neustále přítomen sám Pán. Ale co když ani tehdy bratra nezískáme, třeba proto, že máme málo lásky?

Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník je, jak vidíme, překladem dosti hrubým. Ale ať: bratr je tedy k církvi hluchý, je prostě mimo, je někde jinde (je neustále tím, který je v postoji para-akouein), my máme pravdu a my jsme ti lepší. On mezi nás nepatří a patřit nechce. Co tedy s ním? Někam jej vyhnat nebo odstavit? Z celého nepřátelského tónu naší perikopy to jakoby tak nějak vyznívá, ale přesto nám to jaksi neladí s bezprostředně předcházejícím Ježíšově podobenství o hledání zbloudilé ovečky. Cožpak nenechá ostatních sto být a nezajímá jej právě tento bratr?

I tady je řecký text trošičku (ale přitom podstatně) jiný, než český. Řecká slova ethnikos (pohan) a telónés (celník) jsou totiž opatřena určitými členy, které v češtině nepoužíváme; a dále, mezi oběma slovy není vylučovací spojka nebo, nýbrž souřadné a. Měli bychom proto náš text snad přesněji – i když trochu neobvykle – přeložit takto ať je pro tebe jako onen pohan a onen celník.

To však znamená, že onen pohan a celník je konkrétní postavou, kterou posluchači evangelia již dobře znají. Kdo to je? A na tomto místě Otcové činí překvapivý závěr: je to celník Matouš, kterému Ježíš prokázal milosrdenství (srov. Mt 9,9). Tedy i tento bratr nechť je předmětem vašeho milosrdenství.

Co říci závěrem? Profesor tuším říkal, že se jedná o výklad sv. Řehoře Naziánského. Nikdy se mi však nepodařilo v jeho díle tento výklad najít. A kromě toho, Matouš nebyl pohan. Ale záleží na tom? Možná nám chtěl nabídnout svoji meditaci nad evangeliem a řeckými Otci, a jenom se trochu zaštítil slavným jménem. Ale lásce je to jedno.

P. Ladislav Heryán, SDB