Jdi na obsah Jdi na menu
 

10. 4. 2020

Krátké velkopáteční rozjímání

 

Dnešní den máme před očima kříž, nástroj umučení, který se smrtí jednoho člověka proměnil v nástroj spásy, prostředek smíření a symbol naděje.

Kristus obětoval sám sebe za spásu všech – tak to vyznáváme a tak tomu věříme. Ave crux, spes unica – zdráv buď kříži, jediná naděje. Ježíšova oběť byla strašná, ať už tělesně, duševně či duchovně – jak tedy ale můžeme něco tak strašného nazývat svou největší nadějí, jistotou, vítězstvím?!

Podstatou oběti totiž není bolest, ale láska. Láska Boha k člověku je základem naší spásy, láska Boha k člověku je tou silou, která zbavuje kříž jeho děsivého významu (toho, který kříži dokázali dát lidé), a dává mu svůj vlastní význam. Horizontála a vertikála kříže jakoby ukazovala, že Boží láska může a chce dosáhnout všude: i ta největší šíře lidské bídy a nejhlubší propast hříchu není mimo dosah lásky Boha, který tak miloval svět, že dal svého Syna…

Člověk se skutečně vzdálil od Boha, popřel své lidství, změnil se k nepoznání – a Kristus, trpící Hospodinův Služebník, který neměl podoby ani krásy, jakoby nastavoval člověku zrcadlo. Hle, člověk – zvolá Pilát, když vyvedou Ježíše při soudním procesu. A dav hledí na člověka, na němž se podepsala bída a utrpení, lež a nespravedlnost, vzdálenost od Boha a odvržení od lidí – ale kde je člověk, kterého Bůh stvořil ke svému obrazu? Ukazuje se zde, co z člověka zůstalo… Neměl podoby ani krásy, abychom po něm zatoužili… A přece se Bůh člověka nevzdává, a to, co není vidět, začíná prostupovat skrze vrstvu utrpení – čistá láska, která uprostřed vší temnoty hříchu a zloby zůstává nezhasitelná.

Podstatou oběti je láska, která se nenechá odradit od smyslu své existence – od rozhodnutí se darovat – a to až do krajnosti.

 

(Velký pátek 2018)