FARNOST TŘEBÍČ - JEJKOV & HORNÍ ÚJEZD

“Sacrosanctum Concilium, neboli Posvátný sněm, si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do církve. Proto považuje za svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu a rozvoj liturgie.”

Tímto úvodním prohlášením prvního odstavce stejnojmenné konstituce (SC) ze dne 4. 12. 1963 se II. vatikánský koncil rozhodl pro reformu liturgie a vnitřního uspořádání církve a hned odhaluje i své motivy: pokus o sjednocení rozdělených křesťanů a získání nových – těch, kdo zatím evangelium nepřijali i těch, kdo se s církví rozešli.

Většina koncilních otců byla zřejmě přesvědčena o tom, že by bylo možné dosáhnout v blízké době sjednocení (všech, nebo alespoň valné většiny) křesťanů a do církve získat podstatný počet nekatolíků z celého světa.

Téměř půlstoletí po koncilu je možné říci, že tato snaha vyšla téměř naprázdno. Katolická církev sice učinila mílové vstřícné kroky vůči světu protestantů, vstřícných kroků z opačné strany však bylo jen nepatrně a bez většího významu. Pohané a lidé jiných vyznání se do církve také nezačali masově hrnout.

Cena, jakou církev zaplatila, byla nesmírná. Prohloubilo se odcizení vůči pravoslavným, na konci osmdesátých let se uvnitř církve objevil nový rozkol. Mnohé z pokladu víry začalo být zpochybňováno, odešly tisíce kněží, řeholníků a řeholnic. Zbožnost obyčejných lidí ochabla, začalo ubývat nových povolání.

Je otázkou, co z toho mohli účastníci koncilu tušit. Společnost, zejména v Evropě a Americe se na přelomu 19. a 20. století velmi rychle, až bouřlivě měnila. Biskupové a kněží znejistili. Byli si vědomi toho, že na tyto změny musí církev nějak reagovat.

Možná měli pocit, že lidé přestávají církvi rozumět a proto ji opustí. Protestanté se rádi strefovali do některých starobylých forem slavení liturgie a církev neuměla vždy tyto útoky správně odrážet a svůj poklad hájit.

Jan XXIII. svolal koncil a ten se rozhodl pro reformu a načrtnul její hlavní rysy. Asi nemá smysl bavit se o tom, zda reformy byly nutné. Zřejmě byly a příliš neobstojí argument, že od Tridentského koncilu vše téměř čtyři století fungovalo. Společnost se totiž za dlouhá staletí příliš nezměnila, ovšem, jak již bylo řečeno, změny na přelomu 19. a 20. století byly natolik velké a zásadní, že církev na ně musela reagovat.

Hlavní výhrady proti reformě liturgie, konkrétně reformě mše svaté, jsou shrnuty v tzv. Ottavianiho intervenci z 25. 9. 1969 předané papeži Pavlu VI. Uveďme jen některé:

1. mše svatá není jen hostina, ale na prvním místě zpřítomněním Kristovy oběti na kříži;
2. zastírání reálné Kristovy přítomnosti v Eucharistii;
3. vymýcení latiny a gregoriánského chorálu (i když to možná Pavel VI. v tak brutální podobě nezamýšlel, došlo k tomu velmi rychle);
4. oddělení oltáře a svatostánku, eucharistická úcta se odsouvá do roviny soukromé zbožnosti;
5. potláčí se spojení současné církve s tou prvotní, zejména s apoštoly.

Stojí za zmínku, že tato reforma se většinou připisuje koncilu. Lidé často říkají "koncil to změnil", ale pravda je úplně jiná. Koncil pouze vytyčil základní mantinely. Samotná reforma pak byla zavedena papežem Pavlem VI., který začal uvádět v život návrhy zejména liberálních teologů. Na vůli koncilu se příliš neohlížel a šel mnohem dále, než koncil zamýšlel. Řada teologů, kněží i laiků pak šla v praxi ještě dále směrem k protestantské bohoslužbě. Podívejme se nejdříve, na čem se ohledně reforem usnesl koncil:

1. reformě mělo předcházet “důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního” – nestalo se;
2. nové formy měly být “zaváděny jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve” – výsledkem si nebyl a nemohl být jistý vůbec nikdo;
3. přitom se mělo dbát, aby “nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují (SC 23) – např. Misál Pavla VI. není reformou toho předchozího, ale jedná se o zcela nový výtvor.

Shora uvedené výhrady vyvolávají otázku, zda kroky Pavla VI., zejména reforma misálu byla opravdu dobře připravena a teologicky správně odůvodněna. Je totiž zcela jisté, že vůle koncilu zůstala zcela stranou, byť se na něj dnes všichni odvolávají:

Zavedení jeho nového misálu nepředcházelo téměř žádné zkoumání. Nebyla možnost vyzkoušet jej v menším společenství. Naprostá většina biskupů vůbec nedostala možnost se vyjádřit. (Alfredo kardinál Ottaviani, 5. června 1969).

Už vůbec se nedá mluvit o tom, že by si nový misál vyžádala jistota opravdového užitku církve (zejména s odstupem 40ti let je zřejmé, že nový misál vnesl do liturgického slavení chaos a úpadek její vznešenosti, vážnosti a krásy; mnozí lidé také mši svatou přestali chápat jako akt Bohopocty se zpřítomněním Kristovy oběti, chápou ji spíše jako společenskou událost; upadla úcta k Eucharistii).

O novém misálu se také rozhodně nedá říci, že by “organicky vyrůstal z forem, které již existovaly”. Pavel VI. vlastně vytvořil zcela nový misál, zcela novou mši svatou.

Dle mého názoru tím nejhorším je to, že tato svévolná liturgická reforma nerespektující vůli koncilu dala mnoha laikům, kněžím i biskupům pohoršení v tom smyslu, že liturgii je možno svévolně měnit a doplňovat, nebo dokonce vytvářet. Když před tím část církve Pavla VI. v září 1969 varovala, odbyl je s tím, že jejich obavy a námitky jsou přehnané. Dnes by se tento papež jistě nestačil divit, co vše se v mnoha chrámech děje a že ani jeho vlastní pokyny k misálu dnes nebere téměř nikdo vážně.

Za všechny uvedu dva příklady. Ten první z Rakouska, kde jsem strávil necelé dva roky jako farář v děkanství Geras: O nedělích a slavnostech se už dávno nečtou 3, ale jen 2 čtení (zásadně se vynechává to starozákonní), nerecituje se ani nezpívá Gloria, Credo, nikdy se nezpívá žalm, předseda farní rady (laik) doplní hostie do svatostánku (!) když se mu zdá, že konsekrovaných partikulí je tam málo (protože se jako šéf farní rady cítí být zodpovědný za to, aby se při svatém přijímání na každého dostalo).

V Holandském městě Zwolle jsem zažil nedělní dopolední bohoslužbu, při níž byl v presbytáři chrámový sbor a další laici. Ti četli několik úryvků z Bible a z další literatury. Sbor to prokládal zpěvem. V lodi kostela v první řadě sedělo pět kněží, kteří vše pozorně sledovali. Na konec se zvedli, poděkovali přítomným za účast, popřáli hezkou neděli a dali jim společně požehnání. Když jsem se jednoho z nich zeptal, co to bylo, řekl že bohoslužba slova jako projev solidarity s těmi farnostmi, kteří v neděli nemohou mít mši. Když jsem se zeptal, v kolik hodin bude mše svatá v tomto kostele, řekl mi, že přece právě byla ta solidární bohoslužba slova a proto už dnes nic nebude.

Myslím, že sám Pavel VI. by se divil, jakého “jistého a opravdového užitku (SC 23)” jsme se dočkali.

Málokdo si uvědomuje, že tím, co nám nyní situaci nejvíce komplikuje, je jistá dezinformační kampaň, která reformu provázela a která v myslích mnoha (možná většiny) věřících vytvořila dojem, že současná podoba liturgie je dílem II. vatikánského koncilu.

To poněkud komplikuje možnosti nápravy, neboť jakékoli pokusy o to vytvářejí dojem, že se to protiví koncilu.

Dalším velkým problémem je to, že mnozí biskupové tolerovali různé svévolné zásahy do liturgie ze strany kněží i laiků a nepřipomínali dostatečně důrazně, jaké má kdo v této věci práva a povinnosti.

Možná řešení

1. Je naprosto nezbytné a nevyhnutelné pustit se do nového kola liturgického vzdělávání. Všichni, komu na liturgii církve alespoň trochu záleží, musí pravdivě informovat věřící o tom, jaká byla skutečná vůle koncilu. Konstituce Sacrosanctum Concilium má jen 40 stran. Článek III. první kapitoly má pouze 5 stran (!). Každý kněz by je měl znát téměř nazpaměť. Pokud lidé tento dokument blíže poznají, bude jim ihned zřejmé, že reforma Pavla VI. šla mnohem dále, za intence koncilu. Nesmíme se bát lidem nahlas říkat, že jeho reforma neměla oporu ani biskupské synody konané v roce 1967 (ze 187 biskupů bylo pro jen 62 a to ještě s výhradami), ani biskupských konferencí.
2. Nechť je nahlas řečeno, že reforma Pavla VI. se nepovedla, že do značné míry byla teologicky nesprávná a pohoršlivá, že přinesla církvi víc problémů a starostí, než užitku a že ji musí nahradit reforma nová, která nezničí nic z posvátného a velkého pokladu, který nám předchozí generace zanechaly. Současný papež již několikrát sám prokázal, že je možné vhodně skloubit krásu tradice s požadavky doby. Jeho pohled na život církve je mnohem blíže tradičnímu pojetí, než u předchozích papežů, přesto jedná zcela v intencích II. vatikánského koncilu a vyzývá k tomu i všechny členy církve. Je tedy důvod věřit, že jeho pokusy o nápravu věci by mohly být přesně tou reformou, která respektuje Písmo, Tradici i koncil.

Situaci by do značné míry uklidnilo, kdybychom uposlechli výzvy nepokračovat v reformě, kterou současný papež, ještě coby kardinál Ratzinger přednesl v roce 2000 (Der Geist der Liturgie).

Je však příliš mnoho kněží, kteří dnes liturgii chápou jako předmět vlastní tvořivosti, pokyny k misálu a další normy chápou spíše jako nezávazná doporučení. Mám za to, že respektováním dokumentů církve a vůle biskupa by se vyřešila většina problémů. Tím by také přestali být zbytečně provokováni a drážděni ti věřící, kteří mají ve velké úctě tradiční bohoslužbu.

V tomto smyslu hovoří také papež Benedikt XVI. ve svém listě biskupům ze 7. 7. 2007: “Ve slavení Mše podle Misálu Pavla VI. se bude moci projevit silněji než tomu bylo doposud, ona posvátnost, která mnohé přitahuje ke starému způsobu. Nejbezpečnější zárukou toho, že Misál Pavla VI. bude moci sjednocovat farní společenství a bude jím oblíben, spočívá v tom, že se bude celebrovat s velkou vážností podle jeho pokynů; tím bude zviditelněno duchovní bohatství a teologická hloubka tohoto Misálu.”

Současný mešní řád totiž dává každému knězi možnost nezabíhat zbytečně do krajností a podržet některé formy, které nejen že nikomu nemusí vadit, ale naopak pomáhají lidem správně chápat podstatu mše svaté a prohlubovat svoji úctu k Božímu slovu a k Nejsvětější svátosti. Pokusím se vyjmenovat alespoň některé možnosti: 

1. Liturgický jazyk

   Mše svatá nemusí být vždy a za všech okolností celá v národním jazyce – nepřál si to ani koncil, ani Pavel VI. Kněz může pravidelně, alespoň několik dní v týdnu recitovat část mše svaté v latině, např. eucharistickou modlitbu. Sám jsem si v letech 2000 – 2009, během své služby na břeclavsku, v Rakousku a v Třebíči vyzkoušel, že to většině lidem vůbec nevadí a ti ostatní jsou ochotni se s tím smířit jako s něčím, co ke mši svaté nějakým způsobem patří.

2. Nevhodné eucharistické modlitby

   Kněz může omezit používání nových eucharistických modliteb, kterým kritici oprávněně vyčítají, že ve větší či menší míře zakrývají obětní charakter mše svaté. Nic nám nebrání používat především římský kánon.

3. Obětní stůl – oltář

   Ve většině našich kostelů ještě není nový kamenný obětní stůl pevně spojený s podlahou. Tam nemusí být nový stavěn (sám Pavel VI. v IGMR ke svému misálu žádá, aby oltářů bylo v kostele raději méně, než více) a kněz může mši svatou sloužit opět na hlavním oltáři, obrácen stejným směrem jako všichni ostatní.

   Není třeba se bát námitek, že je k lidem obrácen zády. Většina lidí v kostele je k někomu obrácena zády, dívají-li se stejným směrem. Tak je tomu logicky i s knězem, který musí být oltáři nejblíže (jen on je biskupem pověřen, aby ve farnosti sloužil mši svatou). Mikrofon na oltáři spolehlivě zajistí, tak jako dosud, aby všichni v kostele věděli, co se právě na oltáři děje.

   Tam, kde je již vybudován pevný obětní stůl, měl by uprostřed něj být kříž, jak si to přeje papež Benedikt. Liturgie tím dostává správnou orientaci – připomíná se tak, že kněží a věřící nejsou zaměřeni na sebe navzájem, nýbrž na Krista. Kříž uprostřed oltáře lépe ukazuje, že eucharistie je oběť.

4. Pomoc při podávání svatého přijímání

   Podle platného mešního řádu mohou při rozdávání svatého přijímání knězi pomáhat mimořádní přisluhovatelé, tj. řádně ustanovení akolyté nebo též jiní věřící, pověření pro případ, že nejsou přítomni jiní kněží a počet přijímajících je příliš velký.

   Tito přisluhující však v některých farnostech přistupují k oltáři dříve, než kněz přijal Tělo Kristovo, a nádobu obsahující Eucharistii určenou pro podávání věřícím sami přinesou ze svatostánku (sám jsem tuto praxi dříve toleroval - dnes mě to mrzí). To je další zbytečná provokace a protiprávní jednání, neboť tito mimořádní podávající mají nádoby s Eucharistií vždy přijmout z rukou celebrujícího kněze (IGMR 162).

5. Svobodné rozhodnutí při přijímání

   Věřící mají právo přijímat vkleče nebo vstoje (IGMR 160). Praxe je však taková, že většinou je mřížka, u níž bylo možno klečet, již odstraněna, nebo se u ni nepodává. Tím jsou všichni vlastně nuceni, aby přijímali vstoje.

   Mladší věřící sice mají možnost pokleknout i na podlaze a bez obtíží vstát, pro starší je to téměř nemožné. Je to jeden z důkazů, že se nám reforma vymkla z rukou, protože něco takového nezamýšlel nejen koncil, ale ani autoři reformy. Pokud nám tolik záleží na pluralitě v církvi, neměli bychom nikomu brát to, co je dovoleno a v mešním řádu výslovně zmíněno.

   Je-li v kostele mřížka, lze podávat u ní – takto lze přijímat vkleče i vstoje, na ruku i do úst, každý si může svobodně vybrat. Je-li mřížka odstraněna, lze podávat tak, že se na kraj presbytáře umístí klekátko a věřící se postaví po celé šíři okraje presbytáře a kněz před nimi přechází a tak jim podává.

   Kdo chce přijímat vstoje, postaví se vedle klekátka. Kdo chce přijímat vkleče, zaujme místo na klekátku. O tomto způsobu svatého přijímání papež Benedikt XVI. říká, že je mu bližší. Ukazuje totiž lépe pravdu o reálné přítomnosti Krista v eucharistii, oživuje zbožnost věřících a jejich vnímavost pro tajemství.

   Když si uvědomím, že například ve zmíněném Rakousku většina dětí a mladých lidí dnes přijímá tak, jako by si šli pro sušenku nebo bramborové chipsy, je toto papežovo rozhodnutí více než pochopitelné.

6. Sedadlo pro celebrujícího kněze

Nikdo se nemůže tvářit, že je vše v pořádku a v církvi žádný problém není. Až do ledna 2009 jsme kvůli reformě trpěli novým rozdělením. Cíle, kterých chtěl koncil reformou dosáhnout, se nenaplnily. Namísto toho jsme svědky úpadku víry a zbožnosti. To, oč by nyní mělo jít především, shrnul Benedikt XVI. ve svém dopise biskupům bezprostředně po vydání dokumentu Summorum pontificum. Hlavní důvod svého činu shrnul slovy:

“Jde o to, dosáhnout interního smíření v lůně Církve. Při pohledu do minulosti, na rozdělení, která v průběhu staletí zraňovala Kristovo Tělo, neustále vyvstává dojem, že v kritických momentech, ve kterých se tato rozdělení rodila, nebylo ze strany představitelů Církve učiněno dostatek pro zachování či znovu dosažení smíření a jednoty; vyvstává dojem, že opomenutí Církve mají svůj díl viny na skutečnosti, že se tato rozdělení mohla konsolidovat. Tento pohled do minulosti nás dnes staví před povinnost učinit vše, co lze, pro to, aby všichni ti, kteří skutečně touží po jednotě, mohli v této jednotě zůstat nebo ji opět nalézt.

Přichází mi na mysl věta z druhého listu Korinťanům, kde Pavel píše: “Korinťané, mluvil jsem k vám docela otevřeně, srdce se mi otevřelo dokořán. Máte široké místo v mém srdci, ale ve vašem je místa málo. … otevřete dokořán srdce i vy!” (2 Kor 6,11-13). Pavel to říká zajisté v jiném kontextu, ale jeho výzva se může a má dotknout také nás právě v této věci. Otevřeme velkodušně naše srdce a nechejme vstoupit všechno to, čemu sama víra dává prostor (List Benedikta XVI. biskupům k vydání apoštolského listu o volném užití latinského misálu z roku 1962).”

P. Vlastimil Protivínský, farnost Třebíč – Jejkov
www.jejkov.cz
Tel.: 561 204 099